Národní institut dalšího vzdělávání v letošním roce uspořádal již několik cest do zahraničí na téma Výchovy ke globálnímu rozvojovému vzdělávání. Moje cesta ještě s dalšími čtrnácti účastníky proto směřovala do Francie, konkrétně na jih, do malebného města Toulouse. Byli jsme tam přijati tzv. Akademií Toulouse – nejvyšším vzdělávacím orgánem pro tuto oblast.

V rámci mobility jsme měli možnost navštívit nejen tento správní orgán, jehož návštěva nám poskytla podrobné informace ohledně francouzského vzdělávacího systému, ale také odbornou střední školu, technické lyceum a velmi moderní školu základní. Za zmínku stojí určitě i návštěva tzv. CASNAVu, což je instituce zabývající se vzděláváním nově příchozích dětí do Francie, tedy především těch tzv. allophonních (tj. bez znalosti francouzštiny) a rovněž vzdělává a certifikuje učitele francouzštiny jako druhého jazyka.

Jelikož mi byla tato cesta velkou inspirací nejen v kulinářské, ale také vzdělávací oblasti, ráda bych se s vámi podělila o několik, alespoň pro mě, zajímavých postřehů.

Podobně jako u nás mají také ve Francii národní program pro vzdělávání, tedy tzv. kurikulum a stejně jako my mají tedy klíčové kompetence. Na ty je však u nich kladen mnohem větší důraz a to převážně proto, že dochází k jejich ověřování formou testových otázek. Pro mě nepředstavitelné, ale evidentně to nějak jde. 

Ve Francii je centralizované školství, a tak stále přetrvává “umístěnkový systém”. Učitelé nejsou přijímáni na pracovní pozici řediteli škol, ale speciální komisí, která pečlivě prochází jejich portfolio a studijní výsledky. Pokud se chce učitel v rámci Francie přemístit jinam, může požádat o přeložení (např. blíže k rodině), jeho portfolio je však znovu hodnoceno, a je proto zapotřebí, aby učitel dosáhl nových úspěchů v rámci dalšího vzdělávání.

Podobně jako u nás, tak i ve Francii se potýkají s nedostatkem kantorů v oblasti matematiky a fyziky, a tak pro tyto předměty přijímají znalce v oboru, ale zároveň nevystudované pedagogy.

Velmi mě zaujal systém stravování, který by se dal s jistotou zavést i u nás.  Jsou jimi samoobslužné pulty pro výdej jídla (žák si zkrátka nandá kolik sní a následně je minimální zbytkovost nedojedeného jídla). V jedné z navštívených škol měli dokonce sušičku na zbytky ze školní jídelny, která veškeré zbytky vysuší a rozemele na prach, který se následně využívá jako hnojivo.

Moc inspirativní nebyla návštěva škol, co do množství prezentovaných výstupů žáků, nástěnek a celkové výzdoby. Navštívené školy mnohdy působily jako nemocnice, stroze a studeně, což se absolutně nedá srovnávat s našimi mnohdy až extrémně vyzdobenými chodbami a třídami.

Dále jsou zde, podobně jako u nás na většině škol, zakázány mobilní telefony a školitelé je neradi vidí i u dospělých. 

Je zde kladen velký důraz na rovnost všech a neexistuje jakékoli zvýhodňování, čímž se ovšem znemožňuje, bohužel, práce s nadanými žáky. 

Ráda bych na závěr upozornila, že po návštěvě pouhého zlomku škol v jedné oblasti rozhodně nelze obecně říci, že toto všechno platí ve stech procentech případů.

Jsem ráda, že NIDV tyto cesty umožňuje a mohu je s radostí doporučit všem, kteří mají o vzdělávání zájem.

Mgr. Lenka Čábelková, ZŠ Liberec, Kaplického 384, p. o.

Photo: Mgr. Daniel Pražák